Seznamky nás naučily vybírat. Ale umíme ještě poznávat?

Ještě před pár lety bylo seznámení hlavně otázkou náhody. Potkali jsme někoho v práci, u kamarádů, na večírku, ve vlaku nebo třeba ve frontě na kávu. Dnes můžeme během několika minut prohlédnout desítky potenciálních partnerů. Stačí prst, jedno gesto doprava nebo doleva a rozhodnutí je hotové.

Seznamky nám přinesly něco, co vypadá na první pohled skvělé: možnost volby. Můžeme si hledat člověka podle věku, města, zájmů, životního stylu nebo toho, jestli chce děti. Jenže spolu s obrovským výběrem přišel i zvláštní paradox. Čím více lidí máme na dosah, tím obtížnější může být rozhodnout se pro jednoho.

A možná ještě důležitější otázka zní: Naučili jsme se díky seznamkám vybírat, ale nezapomněli jsme přitom poznávat?

Profil není člověk

Na seznamce se nejprve nepotkáme s člověkem. Potkáme se s jeho výběrem fotografií, několika větami v profilu a případně s krátkou konverzací.

Už tady vzniká první filtr. Hodnotíme.

Je sympatický? Je dost vysoký? Má děti? Má vlasy? Cestuje? Vypadá inteligentně? Má podobný humor? Proč napsal jen „Ahoj“? Proč napsal tak dlouhou zprávu? Proč má na třetí fotografii nějakou ženu?

Je to logické. Když máme na výběr, potřebujeme si možnosti nějak roztřídit. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme věřit, že z několika fotografií a pár vět dokážeme poznat člověka.

Nedokážeme.

Profil nám může napovědět, co o sobě chce člověk ukázat. Neřekne nám ale, jak se chová, když je unavený. Jak reaguje, když mu někdo odporuje. Jestli umí poslouchat. Jak zachází s lidmi, od kterých nic nepotřebuje. Jestli dokáže přiznat chybu. A hlavně, jak se vedle něj cítíme my.

To se z obrazovky zkrátka poznat nedá.

Když máme pořád pocit, že může přijít někdo lepší

Jedna z největších změn, kterou seznamovací aplikace přinesly, je pocit nekonečného výběru.

Když člověk potká někoho zajímavého v běžném životě, situace je poměrně jednoduchá. Buď mezi nimi něco vznikne, nebo ne. Pokud vznikne, máme možnost zjistit, co z toho bude.

Na seznamce může být situace úplně jiná. I když si s někým dobře rozumíme, o několik přejetí prstem dál čekají další lidé. Možná hezčí. Možná vtipnější. Možná úspěšnější. Možná přesněji odpovídající našim představám.

A tak někdy neodmítáme člověka proto, že nám nesedí. Odmítáme ho proto, že si nejsme jistí, jestli náhodou někde není ještě lepší varianta.

Jenže vztah není nákupní košík.

Neexistuje člověk, který bude mít všechny vlastnosti z našeho seznamu, nebude mít žádné otravné zvyky, bude nás vždy přitahovat, dokonale nám rozumět, bude emocionálně dostupný, finančně zajištěný, zábavný, ambiciózní, rodinný, spontánní, věrný a zároveň nám nikdy nebude lézt na nervy.

Takový profil by možná dostal spoustu lajků. Ve skutečném životě by ale pravděpodobně neexistoval.

Umíme ještě dát šanci člověku, který nás nezaujme okamžitě?

Seznamovací kultura nás také naučila rychlosti.

První schůzka. První dojem. Rozhodnutí.

Chemie, nebo nic.

Jenže přitažlivost není vždycky blesk. Někdy je to spíš světlo, které se rozsvítí až později.

Člověk, který nás na první schůzce úplně neohromí, může být zajímavější při druhém setkání. Někdo může působit nervózně, protože mu na schůzce záleží. Jiný může být naopak velmi sebejistý, protože chodí na první schůzky často.

A samozřejmě platí i opačný případ. Někdy nás někdo okamžitě okouzlí a teprve později zjistíme, že jsme si zamilovali především vlastní představu o něm.

První dojem je informace. Není to rozsudek.

Problém není v tom, že máme nároky

Bylo by snadné svalit všechno na seznamky a tvrdit, že kvůli nim jsme povrchní. To by ale bylo příliš jednoduché.

Je naprosto v pořádku vědět, co nechceme.

Žena nemusí dávat šanci muži, který chce jiný typ života. Nemusí tolerovat nezájem, manipulaci, nevěru nebo neúctu jen proto, aby „nebyla moc vybíravá“. A nemusí se přesvědčovat, že jí má stačit někdo, kdo jí jednoduše nesedí.

Zdravé nároky nejsou problém.

Otázka je, jestli máme hodnoty, nebo jen seznam parametrů.

Je rozdíl mezi „chci člověka, který umí komunikovat“ anebo „musí mít konkrétní práci, konkrétní výšku, konkrétní typ postavy, určitý příjem, cestovat alespoň třikrát ročně a mít stejně vysoké skóre na všech mých osobnostních testech“.

První je představa o kvalitě vztahu. Druhé už trochu připomíná výběrové řízení.

A pak přijde ghosting

Dalším vedlejším efektem kultury nekonečného výběru je snadnost odchodu.

Když nás někdo přestane bavit, stačí neodpovědět. Když se nám nechce vysvětlovat, proč nemáme zájem, můžeme jednoduše zmizet.

Ghosting se stal součástí seznamovacího slovníku právě proto, že digitální komunikace umožňuje přerušit kontakt bez skutečného setkání tváří v tvář.

Je to pohodlné. Ale zároveň nás to může odnaučovat jedné důležité vztahové dovednosti: snášet nepohodlí spojené s lidskou komunikací.

V reálných vztazích totiž nepřichází jen příjemné chvíle. Přijdou nedorozumění, zklamání, rozdílné názory, špatné dny. Pokud jsme zvyklí při prvním diskomfortu jednoduše odejít a otevřít další profil, může být těžší poznat rozdíl mezi člověkem, se kterým to opravdu nefunguje, a člověkem, se kterým jsme jen narazili na první nepříjemnost.

Možná potřebujeme méně vybírat a více pozorovat

Člověk není profil

Seznamky nejsou nepřítel. Pro mnoho lidí jsou způsobem, jak se seznámit s někým, koho by jinak nikdy nepotkali. Rozšiřují možnosti a odbourávají některé bariéry. V době, kdy máme méně přirozených příležitostí potkávat nové lidi, mohou být velmi užitečné.

Jen je dobré nezapomenout, že jejich logika je založená na výběru. Vztah stojí na poznávání. Výběr se sice odehrává během několika vteřin, ale poznávání může trvat měsíce nebo roky.

A možná právě v tom je jedna z největších výzev současného randění. Ne naučit se lépe vybírat z tisíců možností, ale naučit se včas přestat vybírat a začít se skutečně dívat.

Sandra Š.
foto: Jonathan J. Castellon, unsplash